První boudaři na Liščí louce

Druhý příspěvek k historii černodolských bud je věnován nejstaršímu osídlení Liščí louky. Tato louka leží na jihovýchodním svahu 1363 metrů vysoké Liščí hory ("Fuchsberg", "Fuchshübel", "Fuxhübel"), na někdejších hranicích mezi vrchlabským a maršovským panstvím. Větší část louky patřila a stále patří do katastru obce Černý Důl [1], nicméně v nejstarších archivních materiálech je tato část uváděna ještě jako součást tzv. Lánovského pohoří ("Langenauer Gebürg"). Franz Fuß ve svém "Pokusu o topografický popis Krkonoš" z roku 1788 uvádí, že "hora je téměř celá porostlá klečí a jinak o ní nelze říci nic zvláštního" ("Von diesem läßt sich nichts besonders sagen, außer daß selbiger mit Knieholze ganz bewachsen ist.") [2]. Možná i to je důvod, že na první obrazové mapě Krkonoš [3] bychom Liščí horu i louku hledali marně. Liščí hora se však objevuje na přibližně o sto let mladší Globicově mapě královských lesů jako "fuchß Perg" [4]. 

V minulosti se historii bud na Liščí louce ("Fuchsbauden", "Fuchsbergbauden") věnovali např. Jirásko [5] a Lokvenc, Klimeš a Flousková [6]. V tomto příspěvku bude k známé historii bud přidáno několik faktů o počátcích osídlení této horské enklávy.

Jak uvádějí výše zmínění autoři, podle pověsti je možné, že název hory i louky byl odvozen od skutečnosti, že louka přináležela k vrchnostenskému dvoru na Liščím kopci u Vrchlabí a sloužila pro letní pastvu chovaného dobytka. Zcela jisté je to, že na louce bylo v 17. století vrchnostenské hospodaření skutečně provozováno, protože dekretem z 28. 4. 1680 přešlo vlastnictví "boudy, horní a zadní zahrady" ("Bawden Hauß, Ober– und Hinder Gärtl") z vrchnosti na Tobiase Bergera staršího. Ten zde v této době již patrně nějaký čas hospodařil, neboť je uveden v seznamu boudařů vrchlabského panství v urbáři z roku 1676. Že se v urbáři jedná o Tobiase Bergera z Liščí louky se zdá být jisté, neboť nikde jinde ve vrchlabské části hor se toto příjmení dle mého dosavadního výzkumu v této době nevyskytovalo. Podle urbáře Tobias Berger vlastnil 5 krav, 10 koz a ročně platil 8 zlatých a 10 krejcarů z boudy, 2 zlaté z krav, 50 krejcarů z koz a jako jediný vrchlabský boudař i 11 zlatých z louky ("Zienßet Jährlich von der Wießen"). Tobias Berger pocházel pravděpodobně z Velké Úpy, jeho manželku bohužel neznáme [7].

Již v roce 1682 Tobias Berger tuto původně vrchnostenskou boudu prodal svému synovi, Tobiasi Bergerovi mladšímu. Ten však svoje boudy obratem prodal švagrovi Jeremiasi Bönischovi a v roce 1692 odkoupil zpět. Důvody těchto transakcí nejsou známé.

Bohužel není možno v tomto období přesně určit, kolik samostatných bud na louce bylo a jak byly prostorově uspořádány. Avšak je možné, že již koncem 17. století byla louka rozdělena na tři díly, neboť v roce 1692 prodal Tobias Berger jednu boudu a třetí díl zahrady Tobiasi Erbenovi ("Bawd, dritten Theil Garten") [8]. Kdy přesně Tobias Erben nebo jeho dědicové toto hospodářství prodali nevíme, protože prodejní transakci se bohužel najít nepodařilo.

V roce 1715 koupil boudu od svého tchána Tobiase Bergera Elias Zienecker, který ještě ve stejném roce přikoupil od vrchnosti další pozemek na této louce. Dle dostupných pramenů je pravděpodobné, že Elias Zienecker byl majitelem všech tří dílů louky.

Pro zobrazení situace na Liščí louce bude použita skica tzv. stabilního katastru z roku 1842 [9]. Do výřezu mapy byla pro lepší čtivost červeně dopsána čísla popisná v období 1805–1905 a v závorce jsou uvedena stará čísla popisná používaná v letech 1770–1805. Jak již bylo uvedeno, přiřadit prokazatelně jednotlivá čísla popisná jednotlivým boudám či vlastníkům v nejstarším období není možné. Je však velmi pravděpodobné, že číslu popisnému 303 (19) odpovídá původní vrchnostenská bouda (později tzv. "Liščí bouda"), kterou v roce 1680 koupil od vrchnosti Tobias Berger starší.

V roce 1737, po smrti Eliase Zieneckera, prodala vdova Anna Maria (rozená Berger) třetinu louky, odpovídající čp. 304 (17). Kupcem byl Hanß Heinrich Rönner. K dalším vlastníkům patřili Johann Christoph Renner (1759), Augustin Renner (1804) a Franz Renner (1849). Ve stabilním katastru, jak je možné vidět z obrázku, je uveden Augustin Renner.

Druhou třetinu louky, odpovídající čp. 303 (19), prodala v roce 1746 vdova Anna Maria svému synovi Antonovi Zineckerovi. Boudu dále vlastnili Alois Zineker (1802) a jeho syn Anton (1841). Ve stabilním katastru je uveden Anton Zineker.

Třetí část louky, odpovídající čp. 302 (18), vlastnili nejprve napůl synové Eliase Zieneckera, bratři Johann Georg a Johann Christoph (1739). Od roku 1742 kdy od bratra polovinu této zahrady koupil, ji vlastnil již pouze Johann Christoph Zinecker. K dalším vlastníkům patřili Anton Bönisch (1775), Ferdinand Lahr (1786), Anton Frieß (1798) a Johann Frieß (1834), který je také uveden ve stabilním katastru. 

V příspěvku jsem se pokusil osvětlit nejstarší osídlení Liščí louky. Kromě vrchnosti zde hospodařily především rodiny Bergerů, Zineckerů a Rennerů. O novější historii bud na Liščí louce se čtenář může dozvědět např. v již zmíněné literatuře [5][6].

Autor: Michal Šulc

Literatura a poznámky: 

[1] Menší část louky zasahovala do někdejšího maršovského panství, dnes do katastru Pece pod Sněžkou.

[2] FUß, F., 1788: Versuch Einer Topographischen Beschreibung Des Riesengebirges: Mit Physikalischen Anmerkungen. Dresden: Walther.

[3] BARTOŠ, M., LOUDA, J., KLIMEŠ, P., 2012: Nejstarší obrazová mapa Krkonoš. Správa KRNAP. 60 s., ISBN 978-80-86418-92-6.

[4] Mapa královských lesů východních Krkonoš 1668. In: Virtuální mapová sbírka Chartae-Antiquae.cz. Zdiby: Výzkumný ústav geodetický, topografický a kartografický, v.v.i. Dostupné z: https://chartae-antiquae.cz/cs/maps/46617 [cit. 20. 6. 2024]

Je možné, že popisná zpráva k této mapě obsahuje i jednu z prvních zmínek o boudě na Liščí louce, neboť část cesty z Lučin na Liščí horu popisuje autor zprávy, komorník zemských desek Michael Rafhael Pfe, takto:

"Dne 12. září jsme byli se zeměměřičem vedeni dále od Lučin po velmi široké cestě v lese kolem volské stáje po pravé straně, kterou najdete v mapě pod č. 12." ("Am 12. Septembris hat man mich Undt den Landtmesser, weiter Von der Bonnen Wiese, einen sehr weiten Weeg im Walde neben einem Ochsenstall genandten, in der Mappa sub Nr. 12. befindtlichen, auff der Rechten Handt gelegenen Orth, geführt.")

Volská stáj uvedená v citátu ("Ochsenstall") by mohla být pozdější Liščí bouda. Kompletní německou verzi zprávy Michaela Rephaela Pfe je možné nalézt na https://grossaupa.riesengebirgler.de/ (Grenzbegehung).

[5] JIRÁSKO, F.: Boudy na Liščí louce. Časopis Krkonoše č. 10/1991.

[6] LOKVENC, T., KLIMEŠ, P., FLOUSKOVÁ, Z., 2003: Příběhy lučních enkláv: Liščí louka. Časopis Krkonoše č. 6/2003.

[7] Příjmení Berger nebylo pro panství Vrchlabí typické. Dle mého dosavadního výzkumu se v písemných materiálech jako první nositel tohoto příjmení objevuje Caspar Berger, syn Tobiase Bergera staršího, a to v roce 1661. Oproti tomu bylo toto příjmení poměrně časté v oblasti Velké a Malé Úpy. Seznam boudařů ve Velké a Malé Úpě z roku 1644 [3] obsahuje dva zástupce tohoto příjmení (Elias a Zacharias). Při křtech dětí Eliase Zieneckera a Anny Marie (rozené Berger, viz další text) se často objevují kmotři z Velké Úpy, konkrétně např. v roce 1702 Anna Marie, dcera Georga Bergera z Velké Úpy. Tato fakta podporují myšlenku, že Bergerové na Liščí hoře a v Černém Dole pocházeli z Velké Úpy.

Kromě dvou synů měl Tobias Berger starší minimálně dvě dcery. Christina se v roce 1669 provdala za Eliase Tauchena z Dolního Dvora a Rosina si v roce 1667 vzala tkalce Georga Ulricha z Černého Dolu.

S dcerou Rosinou je spojena zajímavá událost ze života Tobiase Bergera staršího. Dcera Rosina totiž od svého manžela utekla, protože ji údajně "špatně držel" ("übel gehalten"). Georg Ullrich si pak na útěk své ženy stěžoval úřadům a žádal o pomoc. Jeho tchán mu prý měl manželku získat zpět. Tobias Berger starší byl zřejmě nejprve uvržen do vězení kvůli "manželskému útěku" své dcery, ale poté byl propuštěn na kauci 100 říšských tolarů, aby měl možnost usmířit svou uprchlou dceru s jejím manželem a přivést ji k němu zpět. Tobias Berger se v "ručitelském prohlášení" z roku 1674 před starostou a celou shromážděnou radou zavazuje, že se bude "co nejvíce snažit", aby se jeho dcera do půl roku vrátila ke svému manželovi. Výše zmínění Elias Tauchen a Caspar Berger jsou jmenováni jako ručitelé, že svůj závazek splní. Konec tohoto příběhu bohužel neznáme. 

[8] Nejprve se v pozemkových knihách používal pojem zahrada ("Garten"). Pojem "travní zahrada" ("Grasgarten") se začal používat mnohem později. V obou případech se však jednalo o kultivovanou část louky.

[9] Indikační skica je dostupná na: https://ags.cuzk.cz/archiv/ [cit. 20. 6. 2024]